Tak moc smůly...
8. 7. 2007
Jeden člověk by nevěřil kolik smůly se člověku může stát za jeden jediný den… Kamarád mi vyprávěl svůj příběh z předminulé středy kdy měl jít na přijímací pohovor do práce. Napadlo mě pouze jediné a to: Že ne vždy platí kdo dřív přijde ten dřív mele, ale nyní už k příběhu: Vše měl přesně naplánováno, do posledního detailu, ale jak řekl moudrý pan Murphy: Čím více věcí promyslíš, tím víc se jich může pokazit a pokazí se vždy ta nejpromyšlenější a pak se to veze všechno. Měl přijít na devátou hodinu, do firmy která sídlí na druhém konci města, tudíž si pro jistotu nastavil budík na sedmou hodinu a šel spát, jenomže co čert nechtěl tak byl tak nervózní že usnout prostě nemohl, převaloval se na posteli jako pes který se otírá o trávu, každý z nás si to určitě jednou už zažil. Tak se tedy napil mléka s medem jak nás to učívaly babičky že to napomáhá spaní a pro jistotu si vypil ještě skleničku vizoura, načež se dostavil kýžený spánek. Ráno vše začalo: Budík nezazvonil, načež se alespoň prospal do půl deváté. Když to zjistil, bylo to jako kdyby ho střelili kulovnicí do sedací části těla a pádil do koupelny zkulturnit zevnějšek, když v tom se projevilo asi zkyslé mléko z večera. Na místnosti do které i císař pán chodil sám strávil dvacet minut, nebyl tedy už čas na snídani a tak do sebe natankoval kávu jako nutný doping, oblékl se a vyrazil vstříc firmě. Cestou si všiml kusu toaletního papíru který mu z nedbalosti čouhal z kalhot, tak jej rychle vytrhl a už běžel k autobusu, který mu ujel těsně před nosem, celý udýchaný a zpocený, neboť atletiku nikdy nepěstoval(vždy to odvodnil tím, že na to má malou zahrádku) se zastavil a čekal na další. Ten projel přímo bez zastávky neboť byl přeplněný, zbývalo mu už jenom pět minut. Naprosto bezradný se rozběhl vstříc taxíku, ale co čert nechtěl, zakopnul, roztrhl si kalhoty od Hugo Bosse, upadl do bláta a v kapse mu nějakou podivnou náhodou skončil psí exkrement. Naskočil do taxíka a ten ho tedy konečně odvezl přímo na místo v devět pět a oškubal ho o poslední dvě stovky které u sebe měl. Vyběhl tedy patery schody, zaklepal na kancelář ze které vyšel ředitel a řekl mu, že ho velice mrzí že to nevyšlo, ale tuto práci dal včera svému synovci, protože ji potřeboval. No, spěch se nevyplácí, ale sám nyní nevím jestli platí i zde: Kdo dřív přijde, ten dřív mele…
Autor: Viktor Mrkva
Autor: Viktor Mrkva
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář