Zpěv anděla
23. 6. 2007
Rodina Lacroixových se přestěhovala z Francie do USA, ještě když byly sestry Ségolene a Ronael malé děti. Teď se kvůli mladší Ronael stěhovali zase, protože chtěla studovat. Měli štěstí, rodina Thortonových jim ve svém velikém domě nabídla byt ve druhém poschodí. Nechtěli žít v tak velkém domě sami. Prostředí bylo velice klidné a rodina velice milá. Rodiče sedmnáctileté Anne-Diane byli už starší lidé, trochu podivínštví, ale laskaví. Anne-Diane byla stejně stará jako Ronael, takže si hned padly do oka. Ronael nebyla příliš vysoká, měla tmavě hnědé vlasy střižené kousek pod bradou, které se jí směrem k temeni hlavy ještě krátily. Její úzké oči byly temně hnědé, byla krásně opálená a přes levou stranu spodního rtu měla piercing - malý kroužek s kamínkem, který Annu-Dianne, pohlednou zrzku, okamžitě zaujal. "Bolelo to?" "Ne, dělala jsem si to sama." "Moc se mi to líbí. Já jsem Anne-Dianne, ale říkej mi raději A. D., mám to raději." "Ronael, a říkej mi raději Rona." usmála se. "Dobře..." Ségolene byla Ronaelina sestra, bylo jí už devatenáct a jejím životním snem bylo stát se gothicmetalovou zpěvačkou. Měla dlouhé černé vlasy, jejichž konečky si melírovala na červeno, čiré, šedivé oči a světlou kůži. Oblékala se poněkud výstředně, obvykle do černého. Okolí ji považovalo za krásnější ve srovnání s Ronael, ale ve skutečnosti měla každá své osobní kouzlo. Ségolene nebyla stěhováním moc nadšená. V bývalém bydlišti měla kamarády, se kterými plánovala založit skupinu. Sama si skládala písně a zpívala opravdu nádherně, takže si řekla, že to prostě nevzdá a jednou zpívat bude. Každý den pilně trénovala svůj hlas. Zpívala, kde se dalo, až to někdy lidem lezlo na nervy. Výhodou bylo, že mohla mít svůj pokoj, což předtím nebylo možné. A navíc měla velký a útulný pokoj, takže ji vztek ze stěhování brzy přešel.
S A. D. si nerozumělo tolik jako její sestra, ale snažila se. Jednou se všechny tři sešly v kuchyni a popíjely čaj. "Takže vy jste francouzky?" zeptala se A. D. "Jo." odpověděla Ronael. "A umíte něco francouzky říct?" "Já neumím ani slovo." "Tak jak můžeš být francouzka?" V tom se přidala Ségolene: "Ronael je taky kráva a nebučí..." Ronael se na ni otočil a zvedla prostředníček. "Polib si!" usmála se. Ségolene jí náznakem poslala polibek. A. D. se k tomu stroze vyjádřila: "Jde vidět, že jste sestry..." "A co ty, máš sourozece?" zeptala se Ségolene. A. D. se kupodivu na chvíli zamyslela. "Svým způsobem ne. Líbí se vám tady?" "Jo." řekla Ronael. "Je tady větší klid...a taky žádné supermarkety, což mi vadí." "Zvykneš si. Já si taky zvykla." "Ale ty ses tady už narodila, ne?" "No jo, narodila." zasmála se A. D. "To je ale fuk, ne? Musela jsem si zvykat, že jezdím na nákupy s přítelem..." "Máš přítele?" vyzvídala Ronael. "Kolik mu je? A jak se jmenuje?" "Je mu 20 a jmenuje se Arthur. Moc se nevídáme, bývám tady jen na prázdniny a pak zase odjíždím do internátní školy, takže ho navštěvuju jen málokdy přes rok." "A nemáš strach, že ti zahejbá?" "Mám, ale co...musím mu věřit. A vy někoho máte?" "Ne." odpověděla stroze Ségolene. Ronael se jen pousmála. "Co se směješ?" podivila se A. D. "Byla moje otázka nějak blbá?" "Ne, to ne. Jenže já chodím se dvěmi borci najednou. Neví o sobě...hihi..." "Tak půjč jednoho Ségolene, když nikoho nemá, ne?" "Vůbec!" Na chvíli bylo ticho. Pak A. D. znovu promluvila. "No, já už půjdu, mám rande. Mějte se!" "Ahoj!" Odešla. Sestry zůstaly v chabě prosvětlené kuchyni sami. "Co říkáš? Přežijem to tady?" zeptala se Ségolene. "Nevím. A. D. je fajn, aspoň že tak. Myslela jsem, že to bude nějaká namyšlená paninka, která nebude chtít ve svém domě přistěhovalce, ale jak vidím, bere nás." "Jo, bere, ale vy dvě si budete rozumět asi víc, jste ve stejném věku. Já se půjdu večer porozhlédnout po domě, jinak tady jednou zabloudím..." "Jo...je to tady velký." Ronael se porozhlédla po kuchyni. "Už jen ta kuchyně! My jsme nikdy v kuchyni neměli strop tak vysoko. Budu si sebou po domě nosit telefón, abych mohla volat, až zabloudím..."
Večer bylo krásně. Letní prázdniny teprve začaly, venku svítilo slunce a i když začlo zapadat, bylo pořád příjemně teplo. Obloha měla temně modrou barvu s červánky. Ségolene bloudila po domě, v dlouhých černých šatech vypadala kouzelně. Byla sama. Její sestra se toulala někde venku, A. D. byla někde se svým přítelem, a rodiče obou rodin vysedávali na zahradě. Byl to opravdu velký dům. Ve druhém patře, kde bydleli , se už orientovala, v prvním docela taky (trochu se styděla za to, že Thortonovým šmejdí po bytě), a zbývalo jen přízemní patro a půda. Jelikož se zrovna nacházela dole, sešla ještě níž po schodech do přízemí... Byl tam trošku chlad, ale zdálo se jí, že v chodbách je větší pořádek než v ostatních patrech. Nahlédla do jedné z otevřených mítností. Byla prázdná, s velkými okny. Vedle jednoho z nich stálo starožitné zrcadlo a v druhém rohu smotaný koberec. Uprostřed se tyčily dve sloupy, jinak nic. Podlaha byla holá a chladná, když na ni našlápla bosýma nohama. Prostřední okno bylo otevřené dokořán a do místnosti proudil vlažný větřík, který jí jemně rozfoukával vlasy. Přistoupila k němu a vyhlédla ven. Měla výhled na pustou louku za domem. Kolem panovalo ticho... Ségolene si vzpoměla na jednu píseň o tragické lásce a začala si ji zpívat. Posadila se na okenní rám a její hlas se nesl jak místností, tak i vzduchem a rozléhal se tajemnou ozvěnou. Její zpěv zněl jako zpěv anděla, tak jemný, čistý, krásný... Zpívala hrozně ráda. Vždycky se ponořila do temných příběhů a mívala pocit, jako by je prožila právě ona. Když zpívala píseň o lásce duchů, sama si připadala jako éterická bytost, dokonce tak i působila. Podívala se na sebe do zrcadla a náhle se lekla. Ztichla. Zdálo se jí, že se za ní něco mihlo a pak se to zastavilo. Srdce jí začalo zběsile bušit. Nedýchala. Pozorovala svůj odraz v zrcadle. Ne, nezdálo se jí to - něco se znova pohlo, ustoupilo to do pozadí. "Kdo je tam?...Ronael?" Nikdo se neozval. "A. D.?" Ticho. "Přestaňte..." slezla z parapetu a udělala tři kroky za sebe směrem k tajemnému stínu. "Rono?" Náhle se ozval příjemný mužský hlas. "Nádherně zpíváte." Ségolene se rychle obrátila a dala se na útěk.
Zamkla se do svého pokoje a čekala, až někdo příjde. Srdce jí bušilo až v krku. Uslyšela, jak se odemykají vchodové dveře...pak Ronaelin hlas a A. D.: "To je teda maras, ale po trávě se nechodí, po trávě se směje, však to znáš..." Ozval se smích. Ronael na to odpověděla: "Až moc dobře. Zhulíme se?" "Někdy jindy." Ségolene se ulevilo. Vylezla z pokoje a běžela za nimi. "Ahoj, už jste zpátky?" Najednou si nebyla jistá, jestli jim má o svém zážitku vyprávět. A. D. by se mohla zlobit, protože přízemí patřilo její rodině. Raději se rozhodla mlčet. Alespoň zatím.... "Jo, jak vidíš." odpověděla Ronael. "Potkala jsem A. D. ve městě, tak jsme šly spolu domů. Tys byla celou dobu tady?" "Jo. Nemám co dělat, tak nacvičuju zpěv..." uculila se, aby jí to uvěřily, ale chovala se jaksi nepřirozeně. Ronael po ní hodila významný pohled a odkráčela do svého pokoje. Ségolene ji následovala.
"Chceš mi něco říct? Tváříš se divně." Ségolene zaváhala. "Ani ne..." "Znám tě celý svůj život, jsi má sestra. Myslíš, že nepoznám, když mi něco tajíš?" "Fajn. Šmejdila jsem po domě...a hrozně jsem se vyděsila." "Co ty máš co šmejdit po domě?!" "Byla jsem zvědavá a chtěla jsem to tady trochu poznat. Ne že bych přímo všechno prohledávala..." "A co tě tak vyděsilo? Našla jsi drogy? Obraz Ježíše Krista? Nebo co?" "No...to ne, ale...někdo dole je." "Vážně? Jako že duch?" Ronael si z ní utahovala. "Já nevím, někdo tam je. Viděla jsem ho. Nějaký chlap!" Ronael se začala smát. "Jasně...víš, co ti povím? Máš haldy! Jsi nadržená jak stepní koza a proto vidíš všude chlapy!" "To není pravda!!! Vážně tam někdo je! Já věděla, že mi to nebudeš věřit!" "Tak hele, až A. D. vypadne, půjdu se tam mrknout, jo? Jde za chvíli na zahradu..." "Fajn. Půjdu s tebou."
"Haló, je tu někdo?!" V přízemí se nikdo neozýval, i když tam Ségolene a Ronael bloudily skoro deset minut. "Ó, vzývám tě, temný duchu, zjev se mi!" Ronael už si zase dělala legraci. Ségolene se zamračila. "Někdo tady byl!" "Hmmm, už se asi vypařil. To víš, ti dnešní lidi..." "Moc vtipné!" "Že jo?" Uchechtla se. "Vždyť tady nikdo není, sama to vidíš!" "No jo...tak se vrátíme." "No konečně!"
Ségolene byla u večeře zamlklá. Obě rodiny večeřeli společně, protože se dohodli, že je to tak lepší. Ronael to brala dobře, aspoň mohla být s A. D., ale Ségolene to moc nebralo. Pořád A. D. pozorovala. Ta se k ní nakonec obrátila s tázavým výrazem: "Co?!" "Ach, promiň...nic, já jen...nic." A. D. zvedla obočí a otočila se zpátky k Ronael. "Není ta tvoje ségra dneska nějaká divná?" Ronael mávla rukou. "Jo, ona je pořád divná, ale dneska výjmečně moc...to víš, vidí duchy." "Co?" "Dneska prý viděla ducha...ah, asi jsem ti to neměla říkat." šeptala, takže Ségolene nic neslyšela. "Jak to myslíš?" "Nijak, neřeš to." "Když už si s tím začala..." "Není to důležité." "Prosím, Rono!" "Potom ti to řeknu, teď ne..."
V noci byl hrozný klid. Ségolene z vedlejších pokojů dokonce uslyšela tiché chrápání. Vůbec nemohla usnout. Celý večer sbírala odvahu, aby se mohla znovu vydat k zrcadlu do přízemí. Nakonec vstala z postele a v noční košili potichu sešla po schodech dolů. A pak ještě níž...byla nervózní a zároveň plná očekávání. "Haló?" zašeptala. Nikdo se jí neozval. Přešla pomalu do místnosti se zrcadlem. "Haló, je tady někdo?" Uslyšela kroky, někde daleko za sebou. Přibližovaly se. Ségolene zůstala stát u okna a čekala. Bylo opět otevřené. Ztěžka polkla. Ve dveřích se někdo objevil. Najednou jí zase začalo zběsile tlouct srdce a dostala strach. Byla na rozpacích - má utéct oknem, nebo zůstat? Zůstala. "Kdo jste?" řekla k jejímu vlastnímu údivu celkem klidně. "Minule jsem Vás vyděsil, že?" "Ehm...jo, dá se to tak říct. Co tady děláte?" "Co tady děláte Vy?" "Bydlím." "Já taky." "Vážně? Nikdo mi Vás nepředstavoval." "Já vím." "Tak jakto, že...jak se jmenujete? Kdo jste?" "Chris." "Ségolene. A vysvětlíte mi, proč..." nestihla to doříct, Chris ji přerušil: "Nevysvětlím. Nebudu nikomu nic vysvětlovat! Běžte pryč!" "No, já...něčím jsem Vás urazila?" "Ne, ale běžte." "A oni o Vás ví?" ukázala prstem nahoru. "Jo, ví...má sestra mě nezná, žila u svého biologického otce, dokud nezemřel. Ani teď nebývá doma, takže mě nezná..." "Aha. A rodiče?" "Matka o mně ví, její nynější manžel taky." "Tak proč sakra nebydlíte s námi nahoře?" "A co je Vám sakra po tom?!" "No tak jo...vlastně nic, jen mě to zajímá." Chris se poněkud uklidnil. "Naposledy, co jste tady byla, jste nádherně zpívala...jste zpěvačka?" "Chci být. Snážím se." "Tak snad Vám to výjde...máte opravdu talent. Líbí se mi Váš hlas." "Mně Váš taky. Co děláte?" "Nic." "O co se zajímáte?" "Mám rád obrazy. Moc mě toho nezajímá." "Můžeme si tykat?" "Jasně, proč ne." "Fajn...asi toho moc nenamluvíš, co?" Chris se opřel o zeď. Ségolene na něj neviděla. "Ani ne." "Proč nejdeš blíž? Já tě nekousnu." Neodpověděl. "Fajn...asi mě tu nechceš. Půjdu..." Když procházela kolem něj, ucouvl. Pak na ni ještě zavolal. "Klidně zase někdy příjď." "Tak jo. Klidně bych tu ještě zůstala , ale to bys musel chtít. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvalo pevné rozhodnutí. "Chci."
Ségolene seděla na okenním parapetu a Chris na druhé straně místnosti u zdi. Zdálo se jí to hloupé. "Pojď sem." "Zůstanu tady, radši..." "Proč? Vysvětlíš mi to?" "Hmmm...." "To je ano nebo ne?" "To je nevím." "Aha. Nevěříš mi?" "Neznám tě." "Já tebe taky ne...ale klidně ti o sobě něco řeknu, pokud budeš mít zájem." "Mám zájem." "Fajn. Bude mi dvacet, narodila jsem se ve Francii a nedávno jsme se přistěhovali sem. Tedy před pár dny...studuji uměleckou konzervatoř, obor zpěv, což tě jistě nepřekvapí. Mám mladší sestru Ronael..." "A co tě zajímá?" "Kromě hudby? Taky mám ráda obrazy...a knihy, hlavně fantasy. A ráda si navrhuju vlastní šaty. Musím říct, že mi to docela jde. Některé jsou trochu kýčovité, ty se pak musí upravovat doplňky, ale jiné jsou fajn. Proč mi nechceš říct něco o sobě?" "K ničemu ti to nebude." "Údaje o mně ti taky nejsou k ničemu...ale co kdybych chtěla být tvá přítelkyně?" "Nemám přátele." "S takovým přístupem se ani nedivím." "Hmmm..." Pak mlčel. "Co je ti?" "Nic. Běž." "Zase mě vyháníš?" "Prosím...." Ségolene tedy slezla a šla. Ve dveřích se ještě zastavila. "Nevzdám to, ještě se tady někdy objevím." Usmála se a odešla.
Ronael probudilo bušení na dveře. "No???!!!" Dovnitř vrazila Ségolene. "Nemám žádné haldy!" "Co šílíš? Vždyť je půlnoc!" "Mluvila jsem s ním. Jmenuje se Chris, je to bratr A. D.!" "Co???! Jsi cvok?" "Ne, poslouchej mě...zůstane to zatím mezi námi, ano?" "Jo, ale co?" "Byla jsem zase v přízemí. On se schovává!" "Ty jsi blázen!" Ronael se obrátila a přetáhla si peřinu přes hlavu. "Jednou ti to dokážu." Ségolene se sebrala a odešla.
Den byl pro Ségolene veselý, jelikož už o sobě věděla, že není cvok. V noci opět šla dolů do přízemí. Posadila se na okenní parapet. "Chrisi? Jsi tady?" Nikdo se neozval. "Chrisi?" Nic. Kolem vládlo tísnivé ticho. Ségolene si začala potichu zpívat. Říkala si, že si jen někam odskočil a vrátí se. A skutečně - za chvíli se u dveří objevil stín. Ségolene zmlkla. "Ahoj." "Ahoj...chtěl jsem tě jen zase slyšet zpívat." "To stačí říct." zasmála se. "Nemusíš se schovávat." "Hmm, tak jo. Zpívej. Chci tě poslouchat." "Dobře." Nadechla se a vyhlédla z okna. Začala s písní o snech, byla veselá jako její den, a tak jí to zrovna přišlo vhod. Když dozpívala, Chris řekl: "Moc pěkné. Zpívej dál!" Bavilo ji to. Někdo ji poslouchal...začala zpívat píseň o smrti, temnou a děsivou, až jí samotné běhal mráz po zádech. Pak i tahle píseň skončila a Chris opět promluvil: "Zpíváš jako anděl. Tedy...andělé jistě zpívají jako ty. Nikdy jsem žádného nepotkal." Uslyšela, jak vstal ze země. Seskočila z parapetu. "Už jdeš?" "Ano. Ty už taky jdi, měla bys spát. Nemůžeš přece pořád ponocovat." "Proč ne? Jsou prázdniny, doženu to přes den..." Vzdychl. "A proč tě nemůžu vídat přes den? Tam nahoře?" zeptala se. "Protože...protože...už bys mě nechtěla vídat vůbec." "Co to povídáš? Proč ne?!" "Protože jsem zrůda." Nepochopila. "Jak jsi na to přišel?" "Tys mě neviděla...a buď ráda. Už běž." "Nenávidím, když mě vyháníš!" Rozběhla se tak prudce, že do Chrise vrazila a vyběhla ven. Byla naštvaná. Uslyšela za sebou Chrisovi kroky. Ztrácely se. Byla mu ukradená...
"Přijede můj bratranec!!!" A. D. ráno nadšeně běhala po bytě a uklízela. "Pozítří sem dorazí! Holky, až ho uvidíte, zblázníte se!" "Fešák?" zeptala se Ronael. "To je slabý slovo! Je nádhernej...já nebejt jeho sestřenice..." "Můžu ho sbalit?" "Vždyť už máš dva!" "No...jeden sem, jeden tam...není to fuk?" "Tobě asi jo, ale nevím, jestli to bude fuk jemu." "A když bude?" "Dělej si, co chceš." Ségolene je moc neposlouchala. Bylo jí líto včerejší noci, měla pocit, že něco udělala špatně. Zrovna jí běželo hlavou, že se zeptá Chrisovi matky, jak to s ním je. Proč by taky nemohla? Jistě měla důvod o něm mlčet před rodinou, ale možná když se zeptá... Paní Thortonová seděla na zahradě - jako vždy se svým manželem a Ségoleninými rodiči. Ségolene se před ní postavila a vyrušila je. "Ehm...paní Thortonová?" "Ano, Ségolene?" "Musím s vámi mluvit, máte čas?" "Jistě."
Vstala a následovala Ségolene do domu. Vypadala trochu udiveně. "Děje se něco?" "Ne, mám jen otázku...doufám, že se na mně nebudete zlobit..." "Tak povídej." "Byla jsem se ze zvědavosti podívat do přízemí...máte to tam moc hezké." "Děkuji, ale to není moje práce. To je vše?" "Ne...já tam někoho viděla...jmenuje se Chris a prý je to váš syn..." Paní Thortonová ztěžka polkla. "Znáte se?" "Svým způsobem. Párkrát jsem s ním mluvila." "Aha. No, divím se, že s tebou mluví. Ano, je to můj syn. Nechtěla jsem vám tady nic o něm říkat, nikdy si to nepřál. Respektuji ho." "To jistě, ale...mluví se mnou, ale nechce, abych ho viděla. Tvrdí, že je zrůda." Paní Thortonová se na chvíli odmlčela. Pak ale promluvila: "Víš, Ségolene, on to neměl v životě zrovna lehké...je mu pětadvacet a už si toho zažil dost. Lidé ho příliš nebrali a chovali se k němu naprosto otřesně. Pojď za mnou!" Ségolene následovala paní Thortonovou do jejího pokoje. Tam paní Thortonová vyndala ze šuplíku nějaký balík. "Tady mám fotky. Ukážu ti je, ale nesmíš nikomu říkat, že jsi je viděla. Třeba Chrisovi nějak pomůžeš. Já už nevím, co s ním dělat..." "Jistě." Ségolene si vzala od paní Thortonové balík a otevřela jej. Vytáhla fotky ven. Hned na první uviděla malého chlapce s rozpraskanou ránou na tváři. Na dalších už viděla dospělého muže...jedna fotografie byla z nějaké oslavy. Viděla spoustu lidí a v popředí byl vcelku pohledný muž s tmavými vlasy spadajícími do obličeje...ten mu ale znetvořila velká mokvající rána a pár malých ranek kolem. Měl rozpraskané rty...mohl být velmi hezký, ale takhle... Hned na další fotce viděla zřejmě stejnou oslavu, jenom měl ten muž přes tvář omotanou černobílou palestinu. Viděla jen jeho temně modré oči. "To je Chris, že?" "Ano, to je můj syn. Ani A. D. ho nepoznala...je to hrozné, žije tady a vlastní sestra ho nezná." "Je to zvláštní." Ségolene podala balík s fotkama zpět. "A to mu tak vadí, že ho uvidí vlastní rodina, která ho už stejně zná?" "Ne, ale máme často návštěvy...a teď jste se nastěhovali vy....prostě mu to vadí. A mě vadí, že je dole. Můžeš s tím něco dělat?" "Pokusím se, ale...včera v noci jsem trochu vylítla...půjdu se omluvit a uvidíme."
"Chrisi?" Sešla dolů a volala ho, jenže se neozýval. Volala na něj dlouho a hledala ho všude po pokojích, jenže ho nikde nemohla najít. Nakonec to vzdala a vrátila se zklamaně nahoru. Uběhly dva dny, Chris se neukázal, za to se objevil bratranec A. D. Když vešel do dveří, všechny dívky zůstaly ohromeně stát. Byl vysoký, vypracovaný, měl černé vlasy, bradku a jasné oči, nemluvě o uhrančivém pohledu, kterým dostal každou. Byl to typický playboy. Ronael k němu hned běžela a sama se představila. "Čau, já jsem Ronael." "Jo, A. D. mi o tobě už vyprávěla do telefonu..." usmál se. "Jsem John." "Snad neříkala nic špatného..." "To ne, jen samou chválu." Ronael se obrátila k Ségolene. "A tohle je má sestra Ségolene." "Těší mě." podal jí ruku a podíval se jí zhluboka do očí. Bezděčně se začervenala. "Mně taky." pousmála se John následoval A. D. do kuchyně, zatímco sestry po sobě vrhly významný pohled. "To je teda borec!" poznamenala Ronael. "Chci ho!" "No počkej, už jich máš dost!" "Snad ho nechceš ty?!" "Ne, nechci! Ale ty už bys měla tři chlapy! Jak to zvládáš?" "Jsem nymfomanka...ne, prostě to musíš umět." "Já bych to teda nedokázala..."
Večer byl klidný a pohodový. Celá domácnost seděla v obýváku u televize. Ronael pojídala čokoládovou zmrzlinu s nohama na stole, Ségolene četla knihu, rodiče se dívali na nějaký film a A. D. s Johnem si povídali. Nikoho nic nerušilo. "Booože, to je ale blbost!" poznamenala znuděně Ronael při pohledu na nezdařilé vtipy v komedii, která zrovna běžela. "Baví to někoho???" Nikdo jí neodpověděl, tak se znovu pustila do zmrzliny. "A tohle už mi taky nechutná...pořád stejná chuť...stereotyp!" "A co bys chtěla?" podivil se John. "Musíš si sama vynalézt zmrzlinu s promněnlivou chutí, jinak ti neporadím." "To by bylo fajn. Řekla bych si, že chci zrovna vanilkovou a byla by vanilková...waw!" Pak se v obývacím pokoji ozval ještě jeden hlas, který tam nepatřil. Ségolene ho znala. Patřil Chrisovi... "Ahoj..." Vzhlédla. Byl to on! Stál ve dveřích, v roztrhaných džínách a košili, kolem tváře tváře palestinu, kterou viděla na fotografii. Těkal očima z jednoho na druhého. Všichni na něj udiveně zírali. První promluvila jeho matka: "Ahoj....myslela jsem, že už tě tady nahoře nikdy neuvidím!" "Chrisi?" Ségolene se nestačila divit. "Co tady děláš?" Ronael na něj zírala dosti upřeně. "To je ten tvůj duch?" A. D. třeštila oči. "Mami? Kdo je to???" "Tvůj bratr, A. D. ...Nechtěl, abys ho znala, ale teď je tady. Chris." "Ahoj, A. D." pozdravil Chris. A. D. jen zírala. "To ne...já něco tušila, ale že to bude pravda..." vypadala rozrušeně. "Ty...ty jsi můj bratr?" "Jo, jsem tvůj bratr." "A...a....ahoj... ... promiňte, půjdu teď do svého pokoje..." vstala a šla pryč. "To rozdýchá." poznamenala klidně Ronael. Vůbec si s tím nelámala hlavu. Spíš ke Chrisovi pohlédla a zeptala se: "Hulíš?" "Prosím???" ozvala se její matka. "Tedy...ehm...to jsem nechtěla říct..." Ségolene vstala, aby si Chrise lépe prohlédla. "Tak nejdříve se přede mnou schováváš, a teď...uf..." "Chci s tebou mluvit, Ségolene." řekl a pokynul, aby šla za ní.
Byli sami v kuchyni. "Myslím, že je zbytečné se schovávat. Nějak jsem nad sebou přemýšlel a rozhodl jsem se, že budu tady." "Prima rozhodnutí! Co tě k tomu přimělo?" "Zaslechl jsem, že přijede bratranec...dlouho jsem ho neviděl a kromě toho..." "Co?" "Nic. Půjdu za ním." "Chtěl jsi se mnou mluvit, vzpomínáš si?" "Už nechci." Rychle odkráčel do obýváku. Ségolene si sama pro sebe zavrtěla hlavou a vydala se za ním.
Bavil se se svým bratrancem. Neslyšela o čem, ale po chvíli se oba na Ségolene obrátili a John kývnul. Usmál se na ni. Ségolene mu úsměv opětovala a dokonce i zamávala. Chris přimhouřil oči a sundal si palestinu. A. D. zalapala po dechu, což upoutalo jeho pozornost. "Co?!" A. D. se pousmála, až se jí na tváři objevil ďolíček. "Nic...O. K. ..." "Mám to odmalička, zvykej si." "V pohodě..." Chris po A. D. vrhl ještě jeden výhružný pohled a pak se podíval na Ségolene...mrkla na něj. Rozhodla se, že si k nim přisedne. Všichni se s Chrisem vzrušeně bavili, jako by ho skutečně neviděli celé věky. John mezitím Ségolene objal kolem ramen a přitáhl si ji blíž. "No, Ségolene...máš krásné jméno. Francouzské?" "Jo, jsem z Francie. A to jméno je blbý..." "Ne, mně se líbí. Ty se mi líbíš....jenže se zdá, že nejsem sám." Hodil okem po Chrisovi, který je nenápadně pozoroval. "Víš, nemám Chrise zrovna moc v lásce, je divný..." "Hmmm...já ho moc neznám, ale nemyslím si o něm nic špatného." "To ho vážně neznáš. Je hrozně zamlklý, a přiznejme si to...je to zrůda." Ségolene najednou Johna prudce odstrčila. "Tak na tomhle mi zrovna moc nezáleží!" "Ale no tak, cože taková agres? Snad jsem toho tolik neřekl..." "Řekls toho víc než dost!!!" "Tak promiň, takhle jsem to nemyslel...jsi hezká holka a je přece normální, že se o tebe muži uchází...a bojují o tebe..." "O mně nikdo bojovat nemusí, umím se rozhodnout sama." "To jistě...věřím...ale jen aby ses rozhodla správně..."
Uběhlo několik dní. Chris i John se viditelně (k velkému zklamání Ronael) o Ségolene ucházeli, John však o něco otevřeněji a provokativněji. Jednou někdo hlasitě a naléhavě bušil na dveře Ségoleniného pokoje. "Dále!" Byla to Ronael. "Ségolene...musíš něco vědět!" "Povídej..." "Zaslechla jsem rozhovor Johna s Chrisem..." "A?" "John řekl Chrisovi, ať tě nechá na pokoji...docela ho urážel...že prý je zrůda a debil a nemá u tebe žádnou šanci." V Ségolene se zvedla vlna nenávisti a prudce vstala ze židle od zrcadla. "Zabiju ho! Nenávidím ho! John u mně nemá žádnou šanci!!! ... A Chris?" "Někam šel..." Ségolene vyběhla z pokoje a namířila si to rovnou do přízemí. Cestou narazila na Johna. "Kam běžíš, zlato?" Zastavila se před ním a vrazila mu facku. Pak pokračovala v cestě, zatímco John zůstal stát jako opařený. "Za co?!"
"Chrisi?" V přízemí byla tma, ačkoliv byl den. Chtěla si rozsvítit, ale nemohla najít vypínač...pak něco uslyšela. Znělo to jako pláč... "Chrisi?" Nahlédla do místnosti se zrcadlem. Nikdo tam nebyl. Prošla chodbou až do dalšího pokoje. Byly v něm staré bedny s novinama a vším možným harampádím...a na jedné z nich seděl Chris s hlavou v dlaních. Plakal. "Chrisi?..." Ségolene k němu přiběhla a stáhla mu ruce z obličeje. "Ronael mi řekla, co se stalo...John je blbec." "Ne, má naprostou pravdu, Ségolene...ty máš na lepší než jsem já." "A proč myslíš, že ti ostatní jsou lepší?!" "Podívej se na mého bratrance a na mně..." "No....ano, je tu jeden velký rozdíl. On je kretén a ty skvělý člověk." Najednou si uvědomila, že se jí Chris vlastně líbí...ne, že je do něj zamilovaná. Nechtěla si to přiznat, ale dostal ji...uvědomila si to až potom, co se jí John takhle zhnusil. Chris se pokusil usmát. "Hmmm...a já jsem zrůda..." "Přestaň!" Okřikla ho Ségolene. "K něčemu se ti přiznám...líbíš se mi. Hrozně moc se mi líbíš..." "Já ti to nevěřím..." "Nevěříš? A jak ti to mám dokázat?!" "Nedokazuj...proč taky? Nenamáhej se." Setřel si slzy a vzdychl. Pak se ale znovu rozplakal. Ségolene ztěžka polkla. Sama se bránila slzám zoufalství. "Prosím, Chrisi...věř mi...miluju tě!" Trochu ho to zarazilo. Pohlédl na ni. Ségolene na chvíli uhla pohledem, ale pak se přiblížila a políbila ho. "Miluju tě, Chrisi!" Začala jej líbat a Chris jí to brzy opětoval...
Chris a Ségolene byli spolu a netajili se tím. Johnovi se to ale vůbec nelíbilo. Všude o nich roznášel pomluvy, které nebyly pravdivé a věčně je urážel. Tak to trvalo spoustu dní, než zase John odjel. "Konečně je ten parchant pryč, nenávidím ho!!!" Vykřikla Ségolene, když za sebou John zavřel dveře. "Z celého srdce doufám, že už ho nikdy neuvidím!" "Tak to jsme dva." potvrdil Chris. "Nevím, co to do něj vjelo. Nikdy takový nebyl...no jo, holka...a ještě tak krásná jako ty!" Ségolene se zaculila. "Ale, dost těch lichotek. Pojď se mnou raději koupit do města nějaký dárek pro ségru...příští týden má narozeniny." "Tak jo. Půjčím si auto a jedem."
Ve městě se to hemžilo lidmi. Jakoby všichni nakupovali zásoby na celý rok. Ségolene se divila, protože jindy nikdo nechodil a ulice byli docela vylidněné, ale teď...určitě někde byli slevy nebo tak něco. "Kam půjdem?" zeptal se Chris. "Koupím jí asi nějaký šperk, pořád básní o nějakém stříbrném přívěšku...a pak zajdem pro nějakou bonboniéru." "Hmm, to je na tobě. Jenom doufám, že tu nebudeme dlouho..." "Ah, to jsem čekala...vy muži..." Procházeli kolem vytrín s knihami, když se kolem nich mihl hlouček mladíků. Chris hned upoutal jejich pozornost a vykřikli: "Prokrista! Netvor!" Začali se hlasitě smát. Ségolene se zlostně obrátila a vyštěkla: "Parchanti!!! Puberťáci zasraní!" "Nelíbí se mi, když takhle mluvíš..." "Mně se nelíbí, když takhle mluví oni!" "Nevšímej si jich!"
Cestou narazili ještě na několik takových lidí. Ségolene z toho byla smutná. Když přijela domů, ani neměla chuť na večeři. Rovnou se zavřela do svého pokoje a přemýšlela, proč jsou lidé tak zlí. Začínala je nenávidět. Ozvalo se bušení na dveře. "Ségolene?" Byl to Chris. "Pojď dál!" Vešel. "Nebuď smutná..." "A jak to mám podle tebe udělat?" "Normálně...hele, mně už to taky štve, ale jsem si zvykl...mám to odmalička...už ve škole to bylo hodně zlé." "Ty si to nezasloužíš! Já ty lidi nesnáším!!!" "My si vystačíme sami, ne? Nepotřebujeme, aby nám do našeho vztahu někdo kecal..." Ségolene přikývla a Chrise políbila. "Zůstaň tady. Nechci, abys dnes v noci někam chodil...." "Fajn." Uběhl týden. Ségolene se konečně podařilo zkontaktovat se se starými přáteli a domluvila se s nimi, že přijedou a zkusí si něco zahrát. Sama složila píseň a chtěla si ji vyzkoušet. Byla to píseň o lásce, v trochu temném podání, ale text se každému líbil. Přijeli. Tři kluci - kytarista Mike, basák Enrique, bubeník Steve a její dobrá kamarádka, klávesačka Aurora. Přivezli sebou vše, co bylo zapotřebí. Dohodli se, že budou zkoušet v přízemí. Aurora se k Ségolene hned vrhla a objala ji. "Ahoj, zlato, jak se máš?" "Fajn, představím ti mého přítele..." Ségolene na chvíli odešla a pak se vrátila s Chrisem. "Tohle je Chris...Chrisi, to je má kamarádka Aurora." Podali si ruce, ale Aurora se na Chrise podivně zadívala. "Jdeme zkoušet, ne?" řekla Ségolene, když si toho všimla... "Jo, jasně, jdeme."
Ségolene zazpívala bezchyby. "To bylo úžasný!" řekla Aurora. "Máš fakt talent...a jestli jsi to skládala sam....klobouk dolů!" "Dík!" "A poslouchej...ten tvůj přítel....on tě přitahuje?" "Jo." odsekla Ségolene a nasadila kamenný výraz. "Proč?" "No, neuraž se...ale podle mně je to zrůda." "Tak tohle si nech!" "Promiň...já tě nechtěla urazit, jen ti říkám svůj názor. Co to má s tváří?" Ségolene mlčela. Držela se, aby Auroře jednu nenatáhla. "Tak fajn, promiň...už mlčím. Jedno nahrávací studio s námi chce nahrát demo. Hledají nové talenty." Ségolene se zvedla nálada. "Vážně? To je úžasné!!!" "Že jo? Máme se tam dostavit příští měsíc..." "To je skvělé!"
Dny plynuly a Ségolenin život vypadal nadějně, až na jednu jedinou věc - vztah s Chrisem byl poslední dobou zvláštní. Lidem se z jistých důvodů nelíbilo, že jsou spolu a věčně se jim vysmívali. Chris začínal být uzavřený a odtažitý a čím dál tím častěji se zdržoval v přízemí jako tehdy. Ségolene se to vůbec nelíbilo, její vztah ke společnosti se zhoršil, a tím pádem se jí ani pro společnost nechtělo zpívat, ačkoliv zpěv milovala. Ségolene seděla s Chrisem v obýváku. Nemluvil, jen zíral do země. "Co je s tebou, Chrisi?" "Nic...přemýšlím..." "Nad čím?" "Nad námi..." "A co je s námi???" Chris se zhluboka nadechl. "Ségolene...hrozně moc tě miluju, ani to nedokážu říct. A proto mě napadá, jestli nebude lepší, když se spolu rozejdeme..." "Panebože, a proč?" "Ty můžeš mít lepší život, najít si někoho lepšího...kolikrát už jsi byla kvůli mně smutná! Nemůžu se na to dívat..." "Ale...přece...přece nebudeš poslouchat lidi! Já to bez tebe nepřežiju!" vhrkly jí slzy do očí. "Promiň, ale já prostě nemůžu...rozcházím se s tebou. Vůbec si nezasloužíš žít takový život. Můžeš být šťastná, nikdo tě nebude pomlouvat, že chodíš se zrůdou..." "Mně je ale jedno, co říkají lidi!!!" hlas se jí třásl. Udělalo se jí zle. Chrisovi také vhrkly slzy do očí. "Miluju tě...miluju...zkus pochopit, že tě prostě nechci trápit!" "Zrovna to děláš..." rozplakala se. "Promiň mi." Chris vstal a rychle někam odešel. Ségolene vyběhla za ním. "Chrisi!!! To přece nemůžeš!" Připadalo jí to jako noční můra. Chris zabouchl dveře od přízemí a zamkl. Ségolene na ně začala bušit jako šílená. "Otevři, prosím tě! Chrisi!!!" Neotvíral. Jeho kroky se vzdalovaly. Svezla se v slzách na zem a dlouho plakala...
Podívala se na sebe do zrcadla. Venku se už stmívalo, v pokoji svítila jen malá lampička, jejíž světlo jí zrovna nelichotilo. Měla výrazné kruhy pod zarudlýma očima. Byla hrozně unavená, tak jako nikdy. Cítila se hrozně. Ta šílená láska ji zevnitř spalovala jako hrozná nenávist k lidem okolo. To oni za všechno mohli... "Chrisi..." zašeptala s bolestí v hlase. "Proč?" Náhle popadla židli a mrštila jí do zrcadla. Ozvala se ohlušující rána, řinčení a zrcadlo se vysypalo z rámu...rozlétlo se tisíce střípků. Ségolene si klekla na zem a popadla jeden z větších kusů. "Miluju tě..." Řízla sedo vnitřní strany zápěstí. V tom okamžiku jí z kůže vytekl čůrek rudé krve a zkapal na podlahu. Totéž udělala s druhou rukou. "Miluju..." Řezala dál jako nepříčetná. "Nebudu bez tebe..." Na podlaze už byla velká krvavá kaluž. Smočila v ní prst a napsala: "NIKDY BEZ TEBE..."
Ležela na podlaze v černých šatech a krvi jako padlý anděl. Nápis vedle její hlavy ukazoval na velké utrpení, stejně jako krvavé šmouhy kolem. Už nedýchala. Srdce dotlouklo. Utekla od zlých lidí, utekla od nich daleko...tak daleko, jak jen mohla...
Tato povídka je z gothic stránek www.gothic.hu.cz
S A. D. si nerozumělo tolik jako její sestra, ale snažila se. Jednou se všechny tři sešly v kuchyni a popíjely čaj. "Takže vy jste francouzky?" zeptala se A. D. "Jo." odpověděla Ronael. "A umíte něco francouzky říct?" "Já neumím ani slovo." "Tak jak můžeš být francouzka?" V tom se přidala Ségolene: "Ronael je taky kráva a nebučí..." Ronael se na ni otočil a zvedla prostředníček. "Polib si!" usmála se. Ségolene jí náznakem poslala polibek. A. D. se k tomu stroze vyjádřila: "Jde vidět, že jste sestry..." "A co ty, máš sourozece?" zeptala se Ségolene. A. D. se kupodivu na chvíli zamyslela. "Svým způsobem ne. Líbí se vám tady?" "Jo." řekla Ronael. "Je tady větší klid...a taky žádné supermarkety, což mi vadí." "Zvykneš si. Já si taky zvykla." "Ale ty ses tady už narodila, ne?" "No jo, narodila." zasmála se A. D. "To je ale fuk, ne? Musela jsem si zvykat, že jezdím na nákupy s přítelem..." "Máš přítele?" vyzvídala Ronael. "Kolik mu je? A jak se jmenuje?" "Je mu 20 a jmenuje se Arthur. Moc se nevídáme, bývám tady jen na prázdniny a pak zase odjíždím do internátní školy, takže ho navštěvuju jen málokdy přes rok." "A nemáš strach, že ti zahejbá?" "Mám, ale co...musím mu věřit. A vy někoho máte?" "Ne." odpověděla stroze Ségolene. Ronael se jen pousmála. "Co se směješ?" podivila se A. D. "Byla moje otázka nějak blbá?" "Ne, to ne. Jenže já chodím se dvěmi borci najednou. Neví o sobě...hihi..." "Tak půjč jednoho Ségolene, když nikoho nemá, ne?" "Vůbec!" Na chvíli bylo ticho. Pak A. D. znovu promluvila. "No, já už půjdu, mám rande. Mějte se!" "Ahoj!" Odešla. Sestry zůstaly v chabě prosvětlené kuchyni sami. "Co říkáš? Přežijem to tady?" zeptala se Ségolene. "Nevím. A. D. je fajn, aspoň že tak. Myslela jsem, že to bude nějaká namyšlená paninka, která nebude chtít ve svém domě přistěhovalce, ale jak vidím, bere nás." "Jo, bere, ale vy dvě si budete rozumět asi víc, jste ve stejném věku. Já se půjdu večer porozhlédnout po domě, jinak tady jednou zabloudím..." "Jo...je to tady velký." Ronael se porozhlédla po kuchyni. "Už jen ta kuchyně! My jsme nikdy v kuchyni neměli strop tak vysoko. Budu si sebou po domě nosit telefón, abych mohla volat, až zabloudím..."
Večer bylo krásně. Letní prázdniny teprve začaly, venku svítilo slunce a i když začlo zapadat, bylo pořád příjemně teplo. Obloha měla temně modrou barvu s červánky. Ségolene bloudila po domě, v dlouhých černých šatech vypadala kouzelně. Byla sama. Její sestra se toulala někde venku, A. D. byla někde se svým přítelem, a rodiče obou rodin vysedávali na zahradě. Byl to opravdu velký dům. Ve druhém patře, kde bydleli , se už orientovala, v prvním docela taky (trochu se styděla za to, že Thortonovým šmejdí po bytě), a zbývalo jen přízemní patro a půda. Jelikož se zrovna nacházela dole, sešla ještě níž po schodech do přízemí... Byl tam trošku chlad, ale zdálo se jí, že v chodbách je větší pořádek než v ostatních patrech. Nahlédla do jedné z otevřených mítností. Byla prázdná, s velkými okny. Vedle jednoho z nich stálo starožitné zrcadlo a v druhém rohu smotaný koberec. Uprostřed se tyčily dve sloupy, jinak nic. Podlaha byla holá a chladná, když na ni našlápla bosýma nohama. Prostřední okno bylo otevřené dokořán a do místnosti proudil vlažný větřík, který jí jemně rozfoukával vlasy. Přistoupila k němu a vyhlédla ven. Měla výhled na pustou louku za domem. Kolem panovalo ticho... Ségolene si vzpoměla na jednu píseň o tragické lásce a začala si ji zpívat. Posadila se na okenní rám a její hlas se nesl jak místností, tak i vzduchem a rozléhal se tajemnou ozvěnou. Její zpěv zněl jako zpěv anděla, tak jemný, čistý, krásný... Zpívala hrozně ráda. Vždycky se ponořila do temných příběhů a mívala pocit, jako by je prožila právě ona. Když zpívala píseň o lásce duchů, sama si připadala jako éterická bytost, dokonce tak i působila. Podívala se na sebe do zrcadla a náhle se lekla. Ztichla. Zdálo se jí, že se za ní něco mihlo a pak se to zastavilo. Srdce jí začalo zběsile bušit. Nedýchala. Pozorovala svůj odraz v zrcadle. Ne, nezdálo se jí to - něco se znova pohlo, ustoupilo to do pozadí. "Kdo je tam?...Ronael?" Nikdo se neozval. "A. D.?" Ticho. "Přestaňte..." slezla z parapetu a udělala tři kroky za sebe směrem k tajemnému stínu. "Rono?" Náhle se ozval příjemný mužský hlas. "Nádherně zpíváte." Ségolene se rychle obrátila a dala se na útěk.
Zamkla se do svého pokoje a čekala, až někdo příjde. Srdce jí bušilo až v krku. Uslyšela, jak se odemykají vchodové dveře...pak Ronaelin hlas a A. D.: "To je teda maras, ale po trávě se nechodí, po trávě se směje, však to znáš..." Ozval se smích. Ronael na to odpověděla: "Až moc dobře. Zhulíme se?" "Někdy jindy." Ségolene se ulevilo. Vylezla z pokoje a běžela za nimi. "Ahoj, už jste zpátky?" Najednou si nebyla jistá, jestli jim má o svém zážitku vyprávět. A. D. by se mohla zlobit, protože přízemí patřilo její rodině. Raději se rozhodla mlčet. Alespoň zatím.... "Jo, jak vidíš." odpověděla Ronael. "Potkala jsem A. D. ve městě, tak jsme šly spolu domů. Tys byla celou dobu tady?" "Jo. Nemám co dělat, tak nacvičuju zpěv..." uculila se, aby jí to uvěřily, ale chovala se jaksi nepřirozeně. Ronael po ní hodila významný pohled a odkráčela do svého pokoje. Ségolene ji následovala.
"Chceš mi něco říct? Tváříš se divně." Ségolene zaváhala. "Ani ne..." "Znám tě celý svůj život, jsi má sestra. Myslíš, že nepoznám, když mi něco tajíš?" "Fajn. Šmejdila jsem po domě...a hrozně jsem se vyděsila." "Co ty máš co šmejdit po domě?!" "Byla jsem zvědavá a chtěla jsem to tady trochu poznat. Ne že bych přímo všechno prohledávala..." "A co tě tak vyděsilo? Našla jsi drogy? Obraz Ježíše Krista? Nebo co?" "No...to ne, ale...někdo dole je." "Vážně? Jako že duch?" Ronael si z ní utahovala. "Já nevím, někdo tam je. Viděla jsem ho. Nějaký chlap!" Ronael se začala smát. "Jasně...víš, co ti povím? Máš haldy! Jsi nadržená jak stepní koza a proto vidíš všude chlapy!" "To není pravda!!! Vážně tam někdo je! Já věděla, že mi to nebudeš věřit!" "Tak hele, až A. D. vypadne, půjdu se tam mrknout, jo? Jde za chvíli na zahradu..." "Fajn. Půjdu s tebou."
"Haló, je tu někdo?!" V přízemí se nikdo neozýval, i když tam Ségolene a Ronael bloudily skoro deset minut. "Ó, vzývám tě, temný duchu, zjev se mi!" Ronael už si zase dělala legraci. Ségolene se zamračila. "Někdo tady byl!" "Hmmm, už se asi vypařil. To víš, ti dnešní lidi..." "Moc vtipné!" "Že jo?" Uchechtla se. "Vždyť tady nikdo není, sama to vidíš!" "No jo...tak se vrátíme." "No konečně!"
Ségolene byla u večeře zamlklá. Obě rodiny večeřeli společně, protože se dohodli, že je to tak lepší. Ronael to brala dobře, aspoň mohla být s A. D., ale Ségolene to moc nebralo. Pořád A. D. pozorovala. Ta se k ní nakonec obrátila s tázavým výrazem: "Co?!" "Ach, promiň...nic, já jen...nic." A. D. zvedla obočí a otočila se zpátky k Ronael. "Není ta tvoje ségra dneska nějaká divná?" Ronael mávla rukou. "Jo, ona je pořád divná, ale dneska výjmečně moc...to víš, vidí duchy." "Co?" "Dneska prý viděla ducha...ah, asi jsem ti to neměla říkat." šeptala, takže Ségolene nic neslyšela. "Jak to myslíš?" "Nijak, neřeš to." "Když už si s tím začala..." "Není to důležité." "Prosím, Rono!" "Potom ti to řeknu, teď ne..."
V noci byl hrozný klid. Ségolene z vedlejších pokojů dokonce uslyšela tiché chrápání. Vůbec nemohla usnout. Celý večer sbírala odvahu, aby se mohla znovu vydat k zrcadlu do přízemí. Nakonec vstala z postele a v noční košili potichu sešla po schodech dolů. A pak ještě níž...byla nervózní a zároveň plná očekávání. "Haló?" zašeptala. Nikdo se jí neozval. Přešla pomalu do místnosti se zrcadlem. "Haló, je tady někdo?" Uslyšela kroky, někde daleko za sebou. Přibližovaly se. Ségolene zůstala stát u okna a čekala. Bylo opět otevřené. Ztěžka polkla. Ve dveřích se někdo objevil. Najednou jí zase začalo zběsile tlouct srdce a dostala strach. Byla na rozpacích - má utéct oknem, nebo zůstat? Zůstala. "Kdo jste?" řekla k jejímu vlastnímu údivu celkem klidně. "Minule jsem Vás vyděsil, že?" "Ehm...jo, dá se to tak říct. Co tady děláte?" "Co tady děláte Vy?" "Bydlím." "Já taky." "Vážně? Nikdo mi Vás nepředstavoval." "Já vím." "Tak jakto, že...jak se jmenujete? Kdo jste?" "Chris." "Ségolene. A vysvětlíte mi, proč..." nestihla to doříct, Chris ji přerušil: "Nevysvětlím. Nebudu nikomu nic vysvětlovat! Běžte pryč!" "No, já...něčím jsem Vás urazila?" "Ne, ale běžte." "A oni o Vás ví?" ukázala prstem nahoru. "Jo, ví...má sestra mě nezná, žila u svého biologického otce, dokud nezemřel. Ani teď nebývá doma, takže mě nezná..." "Aha. A rodiče?" "Matka o mně ví, její nynější manžel taky." "Tak proč sakra nebydlíte s námi nahoře?" "A co je Vám sakra po tom?!" "No tak jo...vlastně nic, jen mě to zajímá." Chris se poněkud uklidnil. "Naposledy, co jste tady byla, jste nádherně zpívala...jste zpěvačka?" "Chci být. Snážím se." "Tak snad Vám to výjde...máte opravdu talent. Líbí se mi Váš hlas." "Mně Váš taky. Co děláte?" "Nic." "O co se zajímáte?" "Mám rád obrazy. Moc mě toho nezajímá." "Můžeme si tykat?" "Jasně, proč ne." "Fajn...asi toho moc nenamluvíš, co?" Chris se opřel o zeď. Ségolene na něj neviděla. "Ani ne." "Proč nejdeš blíž? Já tě nekousnu." Neodpověděl. "Fajn...asi mě tu nechceš. Půjdu..." Když procházela kolem něj, ucouvl. Pak na ni ještě zavolal. "Klidně zase někdy příjď." "Tak jo. Klidně bych tu ještě zůstala , ale to bys musel chtít. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvalo pevné rozhodnutí. "Chci."
Ségolene seděla na okenním parapetu a Chris na druhé straně místnosti u zdi. Zdálo se jí to hloupé. "Pojď sem." "Zůstanu tady, radši..." "Proč? Vysvětlíš mi to?" "Hmmm...." "To je ano nebo ne?" "To je nevím." "Aha. Nevěříš mi?" "Neznám tě." "Já tebe taky ne...ale klidně ti o sobě něco řeknu, pokud budeš mít zájem." "Mám zájem." "Fajn. Bude mi dvacet, narodila jsem se ve Francii a nedávno jsme se přistěhovali sem. Tedy před pár dny...studuji uměleckou konzervatoř, obor zpěv, což tě jistě nepřekvapí. Mám mladší sestru Ronael..." "A co tě zajímá?" "Kromě hudby? Taky mám ráda obrazy...a knihy, hlavně fantasy. A ráda si navrhuju vlastní šaty. Musím říct, že mi to docela jde. Některé jsou trochu kýčovité, ty se pak musí upravovat doplňky, ale jiné jsou fajn. Proč mi nechceš říct něco o sobě?" "K ničemu ti to nebude." "Údaje o mně ti taky nejsou k ničemu...ale co kdybych chtěla být tvá přítelkyně?" "Nemám přátele." "S takovým přístupem se ani nedivím." "Hmmm..." Pak mlčel. "Co je ti?" "Nic. Běž." "Zase mě vyháníš?" "Prosím...." Ségolene tedy slezla a šla. Ve dveřích se ještě zastavila. "Nevzdám to, ještě se tady někdy objevím." Usmála se a odešla.
Ronael probudilo bušení na dveře. "No???!!!" Dovnitř vrazila Ségolene. "Nemám žádné haldy!" "Co šílíš? Vždyť je půlnoc!" "Mluvila jsem s ním. Jmenuje se Chris, je to bratr A. D.!" "Co???! Jsi cvok?" "Ne, poslouchej mě...zůstane to zatím mezi námi, ano?" "Jo, ale co?" "Byla jsem zase v přízemí. On se schovává!" "Ty jsi blázen!" Ronael se obrátila a přetáhla si peřinu přes hlavu. "Jednou ti to dokážu." Ségolene se sebrala a odešla.
Den byl pro Ségolene veselý, jelikož už o sobě věděla, že není cvok. V noci opět šla dolů do přízemí. Posadila se na okenní parapet. "Chrisi? Jsi tady?" Nikdo se neozval. "Chrisi?" Nic. Kolem vládlo tísnivé ticho. Ségolene si začala potichu zpívat. Říkala si, že si jen někam odskočil a vrátí se. A skutečně - za chvíli se u dveří objevil stín. Ségolene zmlkla. "Ahoj." "Ahoj...chtěl jsem tě jen zase slyšet zpívat." "To stačí říct." zasmála se. "Nemusíš se schovávat." "Hmm, tak jo. Zpívej. Chci tě poslouchat." "Dobře." Nadechla se a vyhlédla z okna. Začala s písní o snech, byla veselá jako její den, a tak jí to zrovna přišlo vhod. Když dozpívala, Chris řekl: "Moc pěkné. Zpívej dál!" Bavilo ji to. Někdo ji poslouchal...začala zpívat píseň o smrti, temnou a děsivou, až jí samotné běhal mráz po zádech. Pak i tahle píseň skončila a Chris opět promluvil: "Zpíváš jako anděl. Tedy...andělé jistě zpívají jako ty. Nikdy jsem žádného nepotkal." Uslyšela, jak vstal ze země. Seskočila z parapetu. "Už jdeš?" "Ano. Ty už taky jdi, měla bys spát. Nemůžeš přece pořád ponocovat." "Proč ne? Jsou prázdniny, doženu to přes den..." Vzdychl. "A proč tě nemůžu vídat přes den? Tam nahoře?" zeptala se. "Protože...protože...už bys mě nechtěla vídat vůbec." "Co to povídáš? Proč ne?!" "Protože jsem zrůda." Nepochopila. "Jak jsi na to přišel?" "Tys mě neviděla...a buď ráda. Už běž." "Nenávidím, když mě vyháníš!" Rozběhla se tak prudce, že do Chrise vrazila a vyběhla ven. Byla naštvaná. Uslyšela za sebou Chrisovi kroky. Ztrácely se. Byla mu ukradená...
"Přijede můj bratranec!!!" A. D. ráno nadšeně běhala po bytě a uklízela. "Pozítří sem dorazí! Holky, až ho uvidíte, zblázníte se!" "Fešák?" zeptala se Ronael. "To je slabý slovo! Je nádhernej...já nebejt jeho sestřenice..." "Můžu ho sbalit?" "Vždyť už máš dva!" "No...jeden sem, jeden tam...není to fuk?" "Tobě asi jo, ale nevím, jestli to bude fuk jemu." "A když bude?" "Dělej si, co chceš." Ségolene je moc neposlouchala. Bylo jí líto včerejší noci, měla pocit, že něco udělala špatně. Zrovna jí běželo hlavou, že se zeptá Chrisovi matky, jak to s ním je. Proč by taky nemohla? Jistě měla důvod o něm mlčet před rodinou, ale možná když se zeptá... Paní Thortonová seděla na zahradě - jako vždy se svým manželem a Ségoleninými rodiči. Ségolene se před ní postavila a vyrušila je. "Ehm...paní Thortonová?" "Ano, Ségolene?" "Musím s vámi mluvit, máte čas?" "Jistě."
Vstala a následovala Ségolene do domu. Vypadala trochu udiveně. "Děje se něco?" "Ne, mám jen otázku...doufám, že se na mně nebudete zlobit..." "Tak povídej." "Byla jsem se ze zvědavosti podívat do přízemí...máte to tam moc hezké." "Děkuji, ale to není moje práce. To je vše?" "Ne...já tam někoho viděla...jmenuje se Chris a prý je to váš syn..." Paní Thortonová ztěžka polkla. "Znáte se?" "Svým způsobem. Párkrát jsem s ním mluvila." "Aha. No, divím se, že s tebou mluví. Ano, je to můj syn. Nechtěla jsem vám tady nic o něm říkat, nikdy si to nepřál. Respektuji ho." "To jistě, ale...mluví se mnou, ale nechce, abych ho viděla. Tvrdí, že je zrůda." Paní Thortonová se na chvíli odmlčela. Pak ale promluvila: "Víš, Ségolene, on to neměl v životě zrovna lehké...je mu pětadvacet a už si toho zažil dost. Lidé ho příliš nebrali a chovali se k němu naprosto otřesně. Pojď za mnou!" Ségolene následovala paní Thortonovou do jejího pokoje. Tam paní Thortonová vyndala ze šuplíku nějaký balík. "Tady mám fotky. Ukážu ti je, ale nesmíš nikomu říkat, že jsi je viděla. Třeba Chrisovi nějak pomůžeš. Já už nevím, co s ním dělat..." "Jistě." Ségolene si vzala od paní Thortonové balík a otevřela jej. Vytáhla fotky ven. Hned na první uviděla malého chlapce s rozpraskanou ránou na tváři. Na dalších už viděla dospělého muže...jedna fotografie byla z nějaké oslavy. Viděla spoustu lidí a v popředí byl vcelku pohledný muž s tmavými vlasy spadajícími do obličeje...ten mu ale znetvořila velká mokvající rána a pár malých ranek kolem. Měl rozpraskané rty...mohl být velmi hezký, ale takhle... Hned na další fotce viděla zřejmě stejnou oslavu, jenom měl ten muž přes tvář omotanou černobílou palestinu. Viděla jen jeho temně modré oči. "To je Chris, že?" "Ano, to je můj syn. Ani A. D. ho nepoznala...je to hrozné, žije tady a vlastní sestra ho nezná." "Je to zvláštní." Ségolene podala balík s fotkama zpět. "A to mu tak vadí, že ho uvidí vlastní rodina, která ho už stejně zná?" "Ne, ale máme často návštěvy...a teď jste se nastěhovali vy....prostě mu to vadí. A mě vadí, že je dole. Můžeš s tím něco dělat?" "Pokusím se, ale...včera v noci jsem trochu vylítla...půjdu se omluvit a uvidíme."
"Chrisi?" Sešla dolů a volala ho, jenže se neozýval. Volala na něj dlouho a hledala ho všude po pokojích, jenže ho nikde nemohla najít. Nakonec to vzdala a vrátila se zklamaně nahoru. Uběhly dva dny, Chris se neukázal, za to se objevil bratranec A. D. Když vešel do dveří, všechny dívky zůstaly ohromeně stát. Byl vysoký, vypracovaný, měl černé vlasy, bradku a jasné oči, nemluvě o uhrančivém pohledu, kterým dostal každou. Byl to typický playboy. Ronael k němu hned běžela a sama se představila. "Čau, já jsem Ronael." "Jo, A. D. mi o tobě už vyprávěla do telefonu..." usmál se. "Jsem John." "Snad neříkala nic špatného..." "To ne, jen samou chválu." Ronael se obrátila k Ségolene. "A tohle je má sestra Ségolene." "Těší mě." podal jí ruku a podíval se jí zhluboka do očí. Bezděčně se začervenala. "Mně taky." pousmála se John následoval A. D. do kuchyně, zatímco sestry po sobě vrhly významný pohled. "To je teda borec!" poznamenala Ronael. "Chci ho!" "No počkej, už jich máš dost!" "Snad ho nechceš ty?!" "Ne, nechci! Ale ty už bys měla tři chlapy! Jak to zvládáš?" "Jsem nymfomanka...ne, prostě to musíš umět." "Já bych to teda nedokázala..."
Večer byl klidný a pohodový. Celá domácnost seděla v obýváku u televize. Ronael pojídala čokoládovou zmrzlinu s nohama na stole, Ségolene četla knihu, rodiče se dívali na nějaký film a A. D. s Johnem si povídali. Nikoho nic nerušilo. "Booože, to je ale blbost!" poznamenala znuděně Ronael při pohledu na nezdařilé vtipy v komedii, která zrovna běžela. "Baví to někoho???" Nikdo jí neodpověděl, tak se znovu pustila do zmrzliny. "A tohle už mi taky nechutná...pořád stejná chuť...stereotyp!" "A co bys chtěla?" podivil se John. "Musíš si sama vynalézt zmrzlinu s promněnlivou chutí, jinak ti neporadím." "To by bylo fajn. Řekla bych si, že chci zrovna vanilkovou a byla by vanilková...waw!" Pak se v obývacím pokoji ozval ještě jeden hlas, který tam nepatřil. Ségolene ho znala. Patřil Chrisovi... "Ahoj..." Vzhlédla. Byl to on! Stál ve dveřích, v roztrhaných džínách a košili, kolem tváře tváře palestinu, kterou viděla na fotografii. Těkal očima z jednoho na druhého. Všichni na něj udiveně zírali. První promluvila jeho matka: "Ahoj....myslela jsem, že už tě tady nahoře nikdy neuvidím!" "Chrisi?" Ségolene se nestačila divit. "Co tady děláš?" Ronael na něj zírala dosti upřeně. "To je ten tvůj duch?" A. D. třeštila oči. "Mami? Kdo je to???" "Tvůj bratr, A. D. ...Nechtěl, abys ho znala, ale teď je tady. Chris." "Ahoj, A. D." pozdravil Chris. A. D. jen zírala. "To ne...já něco tušila, ale že to bude pravda..." vypadala rozrušeně. "Ty...ty jsi můj bratr?" "Jo, jsem tvůj bratr." "A...a....ahoj... ... promiňte, půjdu teď do svého pokoje..." vstala a šla pryč. "To rozdýchá." poznamenala klidně Ronael. Vůbec si s tím nelámala hlavu. Spíš ke Chrisovi pohlédla a zeptala se: "Hulíš?" "Prosím???" ozvala se její matka. "Tedy...ehm...to jsem nechtěla říct..." Ségolene vstala, aby si Chrise lépe prohlédla. "Tak nejdříve se přede mnou schováváš, a teď...uf..." "Chci s tebou mluvit, Ségolene." řekl a pokynul, aby šla za ní.
Byli sami v kuchyni. "Myslím, že je zbytečné se schovávat. Nějak jsem nad sebou přemýšlel a rozhodl jsem se, že budu tady." "Prima rozhodnutí! Co tě k tomu přimělo?" "Zaslechl jsem, že přijede bratranec...dlouho jsem ho neviděl a kromě toho..." "Co?" "Nic. Půjdu za ním." "Chtěl jsi se mnou mluvit, vzpomínáš si?" "Už nechci." Rychle odkráčel do obýváku. Ségolene si sama pro sebe zavrtěla hlavou a vydala se za ním.
Bavil se se svým bratrancem. Neslyšela o čem, ale po chvíli se oba na Ségolene obrátili a John kývnul. Usmál se na ni. Ségolene mu úsměv opětovala a dokonce i zamávala. Chris přimhouřil oči a sundal si palestinu. A. D. zalapala po dechu, což upoutalo jeho pozornost. "Co?!" A. D. se pousmála, až se jí na tváři objevil ďolíček. "Nic...O. K. ..." "Mám to odmalička, zvykej si." "V pohodě..." Chris po A. D. vrhl ještě jeden výhružný pohled a pak se podíval na Ségolene...mrkla na něj. Rozhodla se, že si k nim přisedne. Všichni se s Chrisem vzrušeně bavili, jako by ho skutečně neviděli celé věky. John mezitím Ségolene objal kolem ramen a přitáhl si ji blíž. "No, Ségolene...máš krásné jméno. Francouzské?" "Jo, jsem z Francie. A to jméno je blbý..." "Ne, mně se líbí. Ty se mi líbíš....jenže se zdá, že nejsem sám." Hodil okem po Chrisovi, který je nenápadně pozoroval. "Víš, nemám Chrise zrovna moc v lásce, je divný..." "Hmmm...já ho moc neznám, ale nemyslím si o něm nic špatného." "To ho vážně neznáš. Je hrozně zamlklý, a přiznejme si to...je to zrůda." Ségolene najednou Johna prudce odstrčila. "Tak na tomhle mi zrovna moc nezáleží!" "Ale no tak, cože taková agres? Snad jsem toho tolik neřekl..." "Řekls toho víc než dost!!!" "Tak promiň, takhle jsem to nemyslel...jsi hezká holka a je přece normální, že se o tebe muži uchází...a bojují o tebe..." "O mně nikdo bojovat nemusí, umím se rozhodnout sama." "To jistě...věřím...ale jen aby ses rozhodla správně..."
Uběhlo několik dní. Chris i John se viditelně (k velkému zklamání Ronael) o Ségolene ucházeli, John však o něco otevřeněji a provokativněji. Jednou někdo hlasitě a naléhavě bušil na dveře Ségoleniného pokoje. "Dále!" Byla to Ronael. "Ségolene...musíš něco vědět!" "Povídej..." "Zaslechla jsem rozhovor Johna s Chrisem..." "A?" "John řekl Chrisovi, ať tě nechá na pokoji...docela ho urážel...že prý je zrůda a debil a nemá u tebe žádnou šanci." V Ségolene se zvedla vlna nenávisti a prudce vstala ze židle od zrcadla. "Zabiju ho! Nenávidím ho! John u mně nemá žádnou šanci!!! ... A Chris?" "Někam šel..." Ségolene vyběhla z pokoje a namířila si to rovnou do přízemí. Cestou narazila na Johna. "Kam běžíš, zlato?" Zastavila se před ním a vrazila mu facku. Pak pokračovala v cestě, zatímco John zůstal stát jako opařený. "Za co?!"
"Chrisi?" V přízemí byla tma, ačkoliv byl den. Chtěla si rozsvítit, ale nemohla najít vypínač...pak něco uslyšela. Znělo to jako pláč... "Chrisi?" Nahlédla do místnosti se zrcadlem. Nikdo tam nebyl. Prošla chodbou až do dalšího pokoje. Byly v něm staré bedny s novinama a vším možným harampádím...a na jedné z nich seděl Chris s hlavou v dlaních. Plakal. "Chrisi?..." Ségolene k němu přiběhla a stáhla mu ruce z obličeje. "Ronael mi řekla, co se stalo...John je blbec." "Ne, má naprostou pravdu, Ségolene...ty máš na lepší než jsem já." "A proč myslíš, že ti ostatní jsou lepší?!" "Podívej se na mého bratrance a na mně..." "No....ano, je tu jeden velký rozdíl. On je kretén a ty skvělý člověk." Najednou si uvědomila, že se jí Chris vlastně líbí...ne, že je do něj zamilovaná. Nechtěla si to přiznat, ale dostal ji...uvědomila si to až potom, co se jí John takhle zhnusil. Chris se pokusil usmát. "Hmmm...a já jsem zrůda..." "Přestaň!" Okřikla ho Ségolene. "K něčemu se ti přiznám...líbíš se mi. Hrozně moc se mi líbíš..." "Já ti to nevěřím..." "Nevěříš? A jak ti to mám dokázat?!" "Nedokazuj...proč taky? Nenamáhej se." Setřel si slzy a vzdychl. Pak se ale znovu rozplakal. Ségolene ztěžka polkla. Sama se bránila slzám zoufalství. "Prosím, Chrisi...věř mi...miluju tě!" Trochu ho to zarazilo. Pohlédl na ni. Ségolene na chvíli uhla pohledem, ale pak se přiblížila a políbila ho. "Miluju tě, Chrisi!" Začala jej líbat a Chris jí to brzy opětoval...
Chris a Ségolene byli spolu a netajili se tím. Johnovi se to ale vůbec nelíbilo. Všude o nich roznášel pomluvy, které nebyly pravdivé a věčně je urážel. Tak to trvalo spoustu dní, než zase John odjel. "Konečně je ten parchant pryč, nenávidím ho!!!" Vykřikla Ségolene, když za sebou John zavřel dveře. "Z celého srdce doufám, že už ho nikdy neuvidím!" "Tak to jsme dva." potvrdil Chris. "Nevím, co to do něj vjelo. Nikdy takový nebyl...no jo, holka...a ještě tak krásná jako ty!" Ségolene se zaculila. "Ale, dost těch lichotek. Pojď se mnou raději koupit do města nějaký dárek pro ségru...příští týden má narozeniny." "Tak jo. Půjčím si auto a jedem."
Ve městě se to hemžilo lidmi. Jakoby všichni nakupovali zásoby na celý rok. Ségolene se divila, protože jindy nikdo nechodil a ulice byli docela vylidněné, ale teď...určitě někde byli slevy nebo tak něco. "Kam půjdem?" zeptal se Chris. "Koupím jí asi nějaký šperk, pořád básní o nějakém stříbrném přívěšku...a pak zajdem pro nějakou bonboniéru." "Hmm, to je na tobě. Jenom doufám, že tu nebudeme dlouho..." "Ah, to jsem čekala...vy muži..." Procházeli kolem vytrín s knihami, když se kolem nich mihl hlouček mladíků. Chris hned upoutal jejich pozornost a vykřikli: "Prokrista! Netvor!" Začali se hlasitě smát. Ségolene se zlostně obrátila a vyštěkla: "Parchanti!!! Puberťáci zasraní!" "Nelíbí se mi, když takhle mluvíš..." "Mně se nelíbí, když takhle mluví oni!" "Nevšímej si jich!"
Cestou narazili ještě na několik takových lidí. Ségolene z toho byla smutná. Když přijela domů, ani neměla chuť na večeři. Rovnou se zavřela do svého pokoje a přemýšlela, proč jsou lidé tak zlí. Začínala je nenávidět. Ozvalo se bušení na dveře. "Ségolene?" Byl to Chris. "Pojď dál!" Vešel. "Nebuď smutná..." "A jak to mám podle tebe udělat?" "Normálně...hele, mně už to taky štve, ale jsem si zvykl...mám to odmalička...už ve škole to bylo hodně zlé." "Ty si to nezasloužíš! Já ty lidi nesnáším!!!" "My si vystačíme sami, ne? Nepotřebujeme, aby nám do našeho vztahu někdo kecal..." Ségolene přikývla a Chrise políbila. "Zůstaň tady. Nechci, abys dnes v noci někam chodil...." "Fajn." Uběhl týden. Ségolene se konečně podařilo zkontaktovat se se starými přáteli a domluvila se s nimi, že přijedou a zkusí si něco zahrát. Sama složila píseň a chtěla si ji vyzkoušet. Byla to píseň o lásce, v trochu temném podání, ale text se každému líbil. Přijeli. Tři kluci - kytarista Mike, basák Enrique, bubeník Steve a její dobrá kamarádka, klávesačka Aurora. Přivezli sebou vše, co bylo zapotřebí. Dohodli se, že budou zkoušet v přízemí. Aurora se k Ségolene hned vrhla a objala ji. "Ahoj, zlato, jak se máš?" "Fajn, představím ti mého přítele..." Ségolene na chvíli odešla a pak se vrátila s Chrisem. "Tohle je Chris...Chrisi, to je má kamarádka Aurora." Podali si ruce, ale Aurora se na Chrise podivně zadívala. "Jdeme zkoušet, ne?" řekla Ségolene, když si toho všimla... "Jo, jasně, jdeme."
Ségolene zazpívala bezchyby. "To bylo úžasný!" řekla Aurora. "Máš fakt talent...a jestli jsi to skládala sam....klobouk dolů!" "Dík!" "A poslouchej...ten tvůj přítel....on tě přitahuje?" "Jo." odsekla Ségolene a nasadila kamenný výraz. "Proč?" "No, neuraž se...ale podle mně je to zrůda." "Tak tohle si nech!" "Promiň...já tě nechtěla urazit, jen ti říkám svůj názor. Co to má s tváří?" Ségolene mlčela. Držela se, aby Auroře jednu nenatáhla. "Tak fajn, promiň...už mlčím. Jedno nahrávací studio s námi chce nahrát demo. Hledají nové talenty." Ségolene se zvedla nálada. "Vážně? To je úžasné!!!" "Že jo? Máme se tam dostavit příští měsíc..." "To je skvělé!"
Dny plynuly a Ségolenin život vypadal nadějně, až na jednu jedinou věc - vztah s Chrisem byl poslední dobou zvláštní. Lidem se z jistých důvodů nelíbilo, že jsou spolu a věčně se jim vysmívali. Chris začínal být uzavřený a odtažitý a čím dál tím častěji se zdržoval v přízemí jako tehdy. Ségolene se to vůbec nelíbilo, její vztah ke společnosti se zhoršil, a tím pádem se jí ani pro společnost nechtělo zpívat, ačkoliv zpěv milovala. Ségolene seděla s Chrisem v obýváku. Nemluvil, jen zíral do země. "Co je s tebou, Chrisi?" "Nic...přemýšlím..." "Nad čím?" "Nad námi..." "A co je s námi???" Chris se zhluboka nadechl. "Ségolene...hrozně moc tě miluju, ani to nedokážu říct. A proto mě napadá, jestli nebude lepší, když se spolu rozejdeme..." "Panebože, a proč?" "Ty můžeš mít lepší život, najít si někoho lepšího...kolikrát už jsi byla kvůli mně smutná! Nemůžu se na to dívat..." "Ale...přece...přece nebudeš poslouchat lidi! Já to bez tebe nepřežiju!" vhrkly jí slzy do očí. "Promiň, ale já prostě nemůžu...rozcházím se s tebou. Vůbec si nezasloužíš žít takový život. Můžeš být šťastná, nikdo tě nebude pomlouvat, že chodíš se zrůdou..." "Mně je ale jedno, co říkají lidi!!!" hlas se jí třásl. Udělalo se jí zle. Chrisovi také vhrkly slzy do očí. "Miluju tě...miluju...zkus pochopit, že tě prostě nechci trápit!" "Zrovna to děláš..." rozplakala se. "Promiň mi." Chris vstal a rychle někam odešel. Ségolene vyběhla za ním. "Chrisi!!! To přece nemůžeš!" Připadalo jí to jako noční můra. Chris zabouchl dveře od přízemí a zamkl. Ségolene na ně začala bušit jako šílená. "Otevři, prosím tě! Chrisi!!!" Neotvíral. Jeho kroky se vzdalovaly. Svezla se v slzách na zem a dlouho plakala...
Podívala se na sebe do zrcadla. Venku se už stmívalo, v pokoji svítila jen malá lampička, jejíž světlo jí zrovna nelichotilo. Měla výrazné kruhy pod zarudlýma očima. Byla hrozně unavená, tak jako nikdy. Cítila se hrozně. Ta šílená láska ji zevnitř spalovala jako hrozná nenávist k lidem okolo. To oni za všechno mohli... "Chrisi..." zašeptala s bolestí v hlase. "Proč?" Náhle popadla židli a mrštila jí do zrcadla. Ozvala se ohlušující rána, řinčení a zrcadlo se vysypalo z rámu...rozlétlo se tisíce střípků. Ségolene si klekla na zem a popadla jeden z větších kusů. "Miluju tě..." Řízla sedo vnitřní strany zápěstí. V tom okamžiku jí z kůže vytekl čůrek rudé krve a zkapal na podlahu. Totéž udělala s druhou rukou. "Miluju..." Řezala dál jako nepříčetná. "Nebudu bez tebe..." Na podlaze už byla velká krvavá kaluž. Smočila v ní prst a napsala: "NIKDY BEZ TEBE..."
Ležela na podlaze v černých šatech a krvi jako padlý anděl. Nápis vedle její hlavy ukazoval na velké utrpení, stejně jako krvavé šmouhy kolem. Už nedýchala. Srdce dotlouklo. Utekla od zlých lidí, utekla od nich daleko...tak daleko, jak jen mohla...
Tato povídka je z gothic stránek www.gothic.hu.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář