Beruška
3. 9. 2007
Beruška…
Klára si zrovna česala své dlouhé tmavé vlasy, když tu se bytem rozeznělo nepříjemné řinčení zvonku. Rychle hodila na záda již nachystaný batoh, obula si tenisky, zamkla byt a běžela před panelák, kde už na ni na schodech před hlavním vchodem čekaly její kamarádky. Po vřelém přivítání, které bylo mezi kamarádkami zvykem, prohlásila vůdcovsky Verča, jedna z kamarádek, že se dnes jde na bowling. „Budou tam i kluci z béčka, dokonce i Michal.“ Řekla se škodolibým úsměvem dívajíc se na Kláru. „Běžte s Michalem do háje, je to debil!“ odvětila naštvaně Klára. „To my víme, ale když on je do tebe tak zamilovaný!“ zapojila se ihned do rozhovoru Kája. „Já za to nemůžu.“ posmutněla Klára a hlavou se jí začaly honit vzpomínky, jak byla s Michalem jednou v městském parku, jak se tam k ní hezky choval a daroval jí krásnou skleněnou berušku. A ji samotnou nazval beruškou, prý mnohem hezčí, než je ta skleněná, kterou zrovna žmoulala v ruce schovávající se v kapse jejich roztrhaných džín. ,Zapomeň na něj! Je to blbeček, říkají to všichni, i holky. Ale ten jeho úsměv…‘ hučelo jí neustále hlavou. „Kláro jsi v pohodě?“ Vytrhla Kláru z myšlení Verča. „Jo, v klidu, jen jsem se zamyslela…“ „A nad čím prosimtě?“ „No, jenom jsem vzpomínala, jestli jsem zamkla byt.“ Vymlouvala se Klára. „Aha, tak jdeme, ne?“ A holky pokračovaly v cestě.
Michal byl docela nesmělý kluk s krásnými havraními vlasy spadajícími mu do očí a kouzelným úsměvem. Jenže pocházel z chudé rodiny, od mala si z něj ostatní děti dělaly srandu. Neměl žádné opravdové kamarády. A byl taky nesmírně zamilovaný do Kláry. Ta měla naopak téměř vše, na co si jen vzpomněla. Ne, že by její rodiče byli nějak extra bohatí, jenže byla jedináček a rodiče by pro ni udělali cokoli.
„Támhle jsou kluci! Tak jdeme!“ Prohlásila Verča po příchodu na bowling. „Sluší mi to?“ zeptala se holek nejistě a přitom pohodila vlasy jako nějaká modelka. „Jasan!“ přikývly ostatní holky. „Ahoj!“ „Čau.“ „No konečně jste tu!“ přivítali kluci holky, jakmile se přiblížily k jejich stolu. „Ahoj Kláro.“ Pozdravil Kláru Michal. „Ehm.. No čau.“ Odsekla Michalovi Klára, když si uvědomila, že jsou okolo ní její kamarádky a kluci. Všichni si odpoledne trávené na bowlingu užívali. Verča se snažila sbalit jednoho z kluků a ostatní se bavili. „Vidíš, jak se na tebe Michal neustále culí?“ dloubla opět Kája do Klárky. „To je k smíchu“ „Hmm. Jo no.“ Přikývla Káji přetvařující se Klára. „Máš ještě tu berušku?“ Zeptal se zničehonic Michal Kláry. Ta se rozhlédla po ostatních a odpověděla: „Jo, možná někde.“ Na Michalovi šlo poznat značné zklamání, ale snažil se nedávat to najevo. Klára celou dobu cítila, že se jí Kája a k ní se přidávající Verča pošklebují. Dokonce i pár kluků se přidalo. „Kláro, nechceš se jít třeba projít?“ zeptal se Kláry Michal, když v tom přepadl Verču výbuch smíchu. Klára to už nevydržela, přece se nenechá ponižovat před svými rádoby kamarády. „Poslouchej, Michale, nechci se jít projít. Nech mě být! Jsi otravný a trapný! Nenávidím tě!“ vyjela na něj, aniž by si uvědomila, co právě řekla. Michal už zklamání nezakrýval a se smutným výrazem a posměšky linoucími se za ním odešel. Verča s Kájou se jen pousmály, zato Klára si začala uvědomovat, co právě provedla. Chvíli se snažila dál bavit s kámoši ale pak už to nevydržela a vydala se za Michalem. Cestou si prohlížela berušku a vzpomínala na to, jak ji Michal vkládal do jejích rukou. Jeho oči se nádherně leskly. Sálalo z nich štěstí, ale také něco jiného. Byla to beznaděj. Přemýšleje takhle celou cestu došla až k paneláku, kde bydlel Michal. Vydala se ke zvonkům, které byly z části nefunkční. Když našla jeho příjmení na jednom ze zvonků, neváhala a zazvonila. Nevěděla, co mu řekne. Snad jen to, že se omlouvá a taky, že ho miluje. Jenže nikdo se neozýval. Po desátém pokusu to vzdala s tím, že se vrátí večer a zkusí to znovu.
Čekání bylo nekonečné. Ležela na posteli a plakala. Tak, jako nikdy předtím. V sedm hodin se zvedla z postele a šla si upravit make-up. Docela se jí to povedlo, jenže po cestě se opět rozbrečela, takže jí to bylo k ničemu. Když přišla opět k tomu, jí už známému paneláku, hlavní dveře byly otevřené a před v chodem byl policejní vůz. ,Co se tu asi stalo?‘ pomyslela si Klára, ale byla ráda, aspoň nemusela zvonit a riskovat to, že ji Michal neotevře dveře do paneláku. Takhle si to namířila rovnou k jeho bytu. Jenže jakmile vystoupila z výtahu, čekalo ji nemilé překvapení. Před Michalovým bytem stáli dva policisté. Jenže Michal nikde, spatřila jen jeho rodiče, zdrcené, uplakané a na pokraji zhroucení. „Co se stalo s Michalem?“ řvala na policii k nim běžící Klára. „No tak co je mu?!“ „Uklidněte se prosím slečno, Michal je..“ „Mrtvý! On je mrtvý!“ přerušila jej Michalova máma, „On… On se zabil..“ sesunula se k těmito slovy k zemi. „To.. To není možné, ne!“ Kláře vyhrkly slzy a kutálely se jí po tváři jako hrachy. Běžela pryč. Nechtěla tam být, chtěla být sama. Celou noc seděla venku na lavičce a hladila skleněnou berušku.
Od té doby tuhle vždy veselou holku nikdy nikdo neviděl se usmát. Změnila se. Chodila jen v černé. Neustále měla v uších sluchátka s temnou hudbou. Nedokázala se soustředit, ve škole propadala. Kouřila, utíkala z domu a požívala alkohol. Lidé ji vídávali sedět v okně jednoho starého domu a vždy měla v zrak upřený na skleněnou berušku, skrývající se v jejich rukách.
Jednoho dne byla nalezena mladá dívka v černém mrtvá. Předávkovala se drogami. V jedné ruce měla skleněnou berušku a v druhé žmoulala kus špinavého papíru, na němž bylo téměř nečitelně napsáno ,Odpusť mi.. Milovala jsem Tě…’
Monýsek:-*
Klára si zrovna česala své dlouhé tmavé vlasy, když tu se bytem rozeznělo nepříjemné řinčení zvonku. Rychle hodila na záda již nachystaný batoh, obula si tenisky, zamkla byt a běžela před panelák, kde už na ni na schodech před hlavním vchodem čekaly její kamarádky. Po vřelém přivítání, které bylo mezi kamarádkami zvykem, prohlásila vůdcovsky Verča, jedna z kamarádek, že se dnes jde na bowling. „Budou tam i kluci z béčka, dokonce i Michal.“ Řekla se škodolibým úsměvem dívajíc se na Kláru. „Běžte s Michalem do háje, je to debil!“ odvětila naštvaně Klára. „To my víme, ale když on je do tebe tak zamilovaný!“ zapojila se ihned do rozhovoru Kája. „Já za to nemůžu.“ posmutněla Klára a hlavou se jí začaly honit vzpomínky, jak byla s Michalem jednou v městském parku, jak se tam k ní hezky choval a daroval jí krásnou skleněnou berušku. A ji samotnou nazval beruškou, prý mnohem hezčí, než je ta skleněná, kterou zrovna žmoulala v ruce schovávající se v kapse jejich roztrhaných džín. ,Zapomeň na něj! Je to blbeček, říkají to všichni, i holky. Ale ten jeho úsměv…‘ hučelo jí neustále hlavou. „Kláro jsi v pohodě?“ Vytrhla Kláru z myšlení Verča. „Jo, v klidu, jen jsem se zamyslela…“ „A nad čím prosimtě?“ „No, jenom jsem vzpomínala, jestli jsem zamkla byt.“ Vymlouvala se Klára. „Aha, tak jdeme, ne?“ A holky pokračovaly v cestě.
Michal byl docela nesmělý kluk s krásnými havraními vlasy spadajícími mu do očí a kouzelným úsměvem. Jenže pocházel z chudé rodiny, od mala si z něj ostatní děti dělaly srandu. Neměl žádné opravdové kamarády. A byl taky nesmírně zamilovaný do Kláry. Ta měla naopak téměř vše, na co si jen vzpomněla. Ne, že by její rodiče byli nějak extra bohatí, jenže byla jedináček a rodiče by pro ni udělali cokoli.
„Támhle jsou kluci! Tak jdeme!“ Prohlásila Verča po příchodu na bowling. „Sluší mi to?“ zeptala se holek nejistě a přitom pohodila vlasy jako nějaká modelka. „Jasan!“ přikývly ostatní holky. „Ahoj!“ „Čau.“ „No konečně jste tu!“ přivítali kluci holky, jakmile se přiblížily k jejich stolu. „Ahoj Kláro.“ Pozdravil Kláru Michal. „Ehm.. No čau.“ Odsekla Michalovi Klára, když si uvědomila, že jsou okolo ní její kamarádky a kluci. Všichni si odpoledne trávené na bowlingu užívali. Verča se snažila sbalit jednoho z kluků a ostatní se bavili. „Vidíš, jak se na tebe Michal neustále culí?“ dloubla opět Kája do Klárky. „To je k smíchu“ „Hmm. Jo no.“ Přikývla Káji přetvařující se Klára. „Máš ještě tu berušku?“ Zeptal se zničehonic Michal Kláry. Ta se rozhlédla po ostatních a odpověděla: „Jo, možná někde.“ Na Michalovi šlo poznat značné zklamání, ale snažil se nedávat to najevo. Klára celou dobu cítila, že se jí Kája a k ní se přidávající Verča pošklebují. Dokonce i pár kluků se přidalo. „Kláro, nechceš se jít třeba projít?“ zeptal se Kláry Michal, když v tom přepadl Verču výbuch smíchu. Klára to už nevydržela, přece se nenechá ponižovat před svými rádoby kamarády. „Poslouchej, Michale, nechci se jít projít. Nech mě být! Jsi otravný a trapný! Nenávidím tě!“ vyjela na něj, aniž by si uvědomila, co právě řekla. Michal už zklamání nezakrýval a se smutným výrazem a posměšky linoucími se za ním odešel. Verča s Kájou se jen pousmály, zato Klára si začala uvědomovat, co právě provedla. Chvíli se snažila dál bavit s kámoši ale pak už to nevydržela a vydala se za Michalem. Cestou si prohlížela berušku a vzpomínala na to, jak ji Michal vkládal do jejích rukou. Jeho oči se nádherně leskly. Sálalo z nich štěstí, ale také něco jiného. Byla to beznaděj. Přemýšleje takhle celou cestu došla až k paneláku, kde bydlel Michal. Vydala se ke zvonkům, které byly z části nefunkční. Když našla jeho příjmení na jednom ze zvonků, neváhala a zazvonila. Nevěděla, co mu řekne. Snad jen to, že se omlouvá a taky, že ho miluje. Jenže nikdo se neozýval. Po desátém pokusu to vzdala s tím, že se vrátí večer a zkusí to znovu.
Čekání bylo nekonečné. Ležela na posteli a plakala. Tak, jako nikdy předtím. V sedm hodin se zvedla z postele a šla si upravit make-up. Docela se jí to povedlo, jenže po cestě se opět rozbrečela, takže jí to bylo k ničemu. Když přišla opět k tomu, jí už známému paneláku, hlavní dveře byly otevřené a před v chodem byl policejní vůz. ,Co se tu asi stalo?‘ pomyslela si Klára, ale byla ráda, aspoň nemusela zvonit a riskovat to, že ji Michal neotevře dveře do paneláku. Takhle si to namířila rovnou k jeho bytu. Jenže jakmile vystoupila z výtahu, čekalo ji nemilé překvapení. Před Michalovým bytem stáli dva policisté. Jenže Michal nikde, spatřila jen jeho rodiče, zdrcené, uplakané a na pokraji zhroucení. „Co se stalo s Michalem?“ řvala na policii k nim běžící Klára. „No tak co je mu?!“ „Uklidněte se prosím slečno, Michal je..“ „Mrtvý! On je mrtvý!“ přerušila jej Michalova máma, „On… On se zabil..“ sesunula se k těmito slovy k zemi. „To.. To není možné, ne!“ Kláře vyhrkly slzy a kutálely se jí po tváři jako hrachy. Běžela pryč. Nechtěla tam být, chtěla být sama. Celou noc seděla venku na lavičce a hladila skleněnou berušku.
Od té doby tuhle vždy veselou holku nikdy nikdo neviděl se usmát. Změnila se. Chodila jen v černé. Neustále měla v uších sluchátka s temnou hudbou. Nedokázala se soustředit, ve škole propadala. Kouřila, utíkala z domu a požívala alkohol. Lidé ji vídávali sedět v okně jednoho starého domu a vždy měla v zrak upřený na skleněnou berušku, skrývající se v jejich rukách.
Jednoho dne byla nalezena mladá dívka v černém mrtvá. Předávkovala se drogami. V jedné ruce měla skleněnou berušku a v druhé žmoulala kus špinavého papíru, na němž bylo téměř nečitelně napsáno ,Odpusť mi.. Milovala jsem Tě…’
Monýsek:-*
Komentáře
Přehled komentářů
je to moc pěkny a nejaka dalši by nebila na škodu
Uzasne
(Luca, 4. 9. 2007 19:59)Monulko to je uzasna povidka..az mi malem slzicka ukapla.. :)
pochvala
(Janča, 27. 10. 2007 20:51)